Česká stopa v lize mistrů zmizela. Poslední červenobílou zavál jižní vítr a z vršovické základny se ozývá pláč. Nejprve tichý, následně zesiluje a generalissimus Tvrdík hledá viníky. Tradičně všude, jen ne před vlastním prahem.
Nejtvrdší z tvrdých, který se prý nechává titulovat vezírem zjistil, že všechno není tak, jak si naplánoval, když v daleké zemi středu kul pikle a snoval útok na Evropu, i když jen fotbalovou. Nabyl přesvědčení, že jen on má pravdu a když ho všichni budou poslouchat a do něčeho nasype prachy, tak se mu z druhé strany vysypou prachy ještě větší, jak praví nejbohatší osoby, které chodí po této planetě. Vzal si asi příklad od podobného šíbra z druhého břehu Vltavy, jen s tím rozdílem, že ten levobřežní utrácí prachy své, ale tento prachy cizí. Je v tom zásadní rozdíl, což pochopí jen ten, kdo to někdy zkusil.
Tvrdík tedy nasypal, ale z druhé strany mu vypadlo méně, než očekával. A tak se pátrá po příčině. Byla to média, i část fandů, která se patřičně nezahalila, ale posledním viníkem jsou sparťané, kteří si ze souseda v ligové tabulce dělají legraci. Mezi námi, oni si ti dotyční nemají co vyčítat, protože se chovají úplně stejně. Při sebemenší příležitosti si dělají šoufky, nadávají si a s gustem do sebe navzájem kopnou. Ale to pán velkomožný nevidí.
Nevidí, že hlavním viníkem je on sám. Natahal do týmu spousta všelijakých týpků, bez rozmyslu, bez koncepce a všem nacpal plné kapsy peněz. Na lavičku pak posadil člověka absolutně nevhodného. Lidsky možná slušného, odborně však notně zaostalého a neperspektivního. Výsledek je potom takový, jaký vidíme na hřišti. Fotbal bez jakékoli koncepce, bez gólů, chaotický, kdy každý si hraje podle svého, ale trenér do novin řekne, že je se vším spokojen. Ony tři góly,v šesti soutěžních zápasech, z toho dva z penalt, hovoří jasně o tom, že něco není v pořádku. Bude se sice hrát ještě skupina Evropské ligy, což také není špatná vizitka, ale při současné výkonnosti a potenciálních soupeřích to nevěští nic dobrého.
Ale pan Šilhavý, za všechen ten hnus odpovědný, se jen připitoměle usmívá, a směle hledí vstříc lepší budoucnosti. Kdyby to nebylo k pláči, tak bych se od srdce zasmál. Ale do smíchu mi fakt není. Jsem slávistou skoro padesát let, leccos pamatuju a nechci propadat panice. Ale něco zásadního by se mělo změnit. Snad se spolu s dalšími slušnými slávisty dočkám opravdu, ale opravdu lepší budoucnosti.
