Smutná princezna.

Svět se hroutí svojí vlastní špatností a není šance na záchranu. Pro samé zlo nevidí svůj vlastní žalostný konec.

Vítr v korunách rve listí jak v trhacím kalendáři a prší do zaprášených prázdných hnízd,

chceš zalistovat ve starém černobílém snáři a zapsat poslední den do zmatené knihy jízd,

ve špinavém střepu zrcadla hledáš tu kdysi krásnou tvář, ale vidíš jenom neskonalý žal,

byly doby, kdy kolem ní svítila svatozář, však i poslední nápadník už své slovo zpátky vzal,

království se hroutí a zem zakrývá černý sametový háv, ptáci oněměli temným neskutečným smutkem,

se sklopeným hledím porobenou zemí táhne cizý přepyšnělý páv a zaklíná se posledním dobrým skutkem,

černá a bezhvězdná noc milosrdně zakryla tu hrůzu a princezna si smutně utírá potoky slzí,

přes mlžné závoje vidí jen řvoucí a rabující lůzu, to co se stalo ji neskonale mrzí,

však není žádná myslitelná cesta zpátky, poslední ohlédnutí, pach popela se z hradu line,

projít pod cimbuřím do lesa zadními vrátky a doufat, že v příštím životě to bude jiné.